Věděl jsem, že letošní zimu nechci trávit v Čechách. Ne, že bych naši krásnou zemi neměl rád. To ani náhodou. Ale nesnáším vlezlé počasí, a hlavně tmu. Každý rok jsem měl pocit, že bych celou zimu nejraději prospal, a vůbec nevylézal z bytu. Pak jsem se ale dozvěděl o digitálním nomádství a hned mi bylo jasné, že přesně takhle chci žít. Pracovat na dálku a neřešit, kde zrovna jsem.

Už v létě jsem věděl, že pokud na měsíc odletím z ČR, nikdo z mých klientů se o tom vůbec nemusí dozvědět. A i kdyby, neexistuje důvod, proč by mu to vadilo. Také jsem zjistil, že si na zimní cestu do tepla dokážu vydělat. Začal jsem proto hledat zemi, kde není příliš draho, je tam teplo, alespoň relativně bezpečno, a dostatečně rychlé připojení k internetu pro mou práci.

Dlouho jsem chtěl letět do Peru, bohužel jsem ale trapně propásl levnou letenku, a když už se akutně blížil termín mého odletu a ceny zpátečních letenek do Peru neklesaly pod 1000€, rozhodl jsem se, že vezmu první letenku za 12 tisíc korun nebo méně. Na Srí Lanku stála devět a půl. Bylo mi sice jasné, že jakmile ji koupím, objeví se i akce do Peru, jenže zákon schválnosti funguje tak, že kdybych nekoupil, budu čekat zbytečně.

Koupil jsem, Peru za 11 tisíc přišlo dva dny na to. Ale nevadilo mi to. Za necelé tři týdny jsem odjel do Budapešti, a odsud po dvou dnech odletěl z Evropy. Dal jsem si jednodenní pauzu v Abu Dhabí, a pak už dorazil na Srí Lanku. 30 stupňů a stoprocentní vlhkost byla celkem šok, ale oproti české zimě skutečně krásný šok.

Hned v prvních několika dnech jsem zjistil, že má produktivita v tropech vzrostla minimálně o 100%, a tak jsem naprosto bez problémů stíhal všechnu svou práci, a ještě mi každý den zbylo dostatek času k výletům do okolí. Vážně to funguje!

Několik úžasných dní jsem strávil v městečku Ella v horách, kde jsem potkal spoustu přátelských lidí, nafotil velkou část své železniční série a vyšlápl několik kopců s úžasným výhledem.

  

Další týden jsem pak výměnou za jídlo a ubytování dobrovolničil na malé farmě asi o 30 kilometrů dál. Plel jsem čajovou plantáž a pomáhal s opravou domku. Zároveň jsem se snažil fotit místní lidi při práci, zjistil jsem ale, že je to téměř nemožné. Všichni totiž až příliš rádi pózují, smějí se do objektivu, a vydrží jim to klidně deset minut. Dá se říct, že až poslední dva dni jsem byl s některými fotkami spokojen. Jo a tamní pijavice jsou vážně nechutné, kam se hrabou švábi.

Hory jsou sice báječné, jenže za deštěm jsem nepřijel a „zimní“ počasí mě začalo lehce iritovat. Sedl jsem tedy na autobus a po rozbité silničce jsem sjel z hor dolů. Málem jsem si vyrazil zuby, ukousl jazyk a zlomil kostrč, ale naštěstí vše dobře dopadlo, a mohl jsem úspěšně přestoupit na dálkový autobus směrem dál na jih k oceánu. Vystoupil jsem v městečku Hambantota, kde jsem však vydržel jen jednu noc a byl jsem rád, že mohu hned pokračovat dál. Celé totiž působilo až neuvěřitelně depresivně a bylo zde hodně znát, co všechno tsunami před deseti lety napáchala.

Dal se tam se mnou do řeči jeden z místních rybářů (pán na fotce), ukázal mi přístav a svou maličkou lodičku, seznámil mě s vojáky pobřežní hlídky a dovedl mě na místo, kde byly vystavené fotky z doby před tsunami. Na závěr mě poprosil, jestli bych mu přispěl na opravu loďky, aby mu do ní neteklo. Protože byl celou dobu skutečně velice milý, dostal ode mne 600 rupií. Doufám, že mu to alespoň trochu pomohlo.

Další tři noci jsem strávil v oblíbeném malém letovisku Mirissa a poprvé v životě jsem vlezl na surf. Sice je to neuvěřitelná makačka, ale stojí to za to. Po dlouhé době jsem zas objevil sport, který mě vážně baví. Jakože hodně baví.

No a pak jsem přijel do ráje. Vystoupil jsem z autobusu v malé zapadlé vesničce Midigama a „po čuchu“ došel do nejlepšího penzionku na světě. Uvítala mě usměvavá mladá slečna a její maminka, milý pes, dvě houpací sítě ve stínu kokosových palem a krásná soukromá pláž kousek za plotem.

Dostával jsem výborné jídlo (na závěr jsem ještě zjistil, že mám večeře v ceně), čerstvě utržené kokosy zdarma kdykoliv jsem na ně jen pomyslel, banány ke svačince, půjčili mi brýle a šnorchl a vůbec jsem si žil jako v pohádce. Vstával jsem před východem slunce, chodil pravidelně před snídaní plavat, a každý den udělal spoustu práce. Jeden večer jsme s Shashi, majitelkou penzionku, vyrazili na pláž nafotit pár fotek a bylo to vážně dost vtipné – mimo jiné se na nás přišli podívat všichni sousedé i s malými dětmi…

Pak už jsem se jen na dvě noci zastavil v Kandy, na další dvě v městě Rambutana v podhůří hor, a pak na jeden den v hlavním městě. Zůstával jsem tam u majitele farmy, na které jsem dobrovolničil, a dostalo se mi opravdu milého pohoštění. Jen se mi bohužel nepodařilo dostat do obrovského železničního depa poblíž, to budu muset příště napravit…

Poslední noc jsem strávil v hostelu mezi letištěm a Negombem a ještě v den odletu jsem se v Negombu setkal s kamarádkou, která právě přiletěla. Daroval jsem jí svůj deštník – pomyslné žezlo – a oficiálně se tak rozloučil s nádherným ostrovem. Uvidíme, na jak dlouho…