Thajsko zdaleka není jen o turisty přeplněných plážích. Pro mě vlastně ani trochu, pláže bez surfu mě nebaví. Skrz celý sever Thajska se táhnou nádherné hory a možností k objevování je nekonečně mnoho.

Jen národních parků je tam přes dvacet – a každý je jiný. Přidejte k nim vodopády, civilizací nedotčené vesničky, džungli, chrámy, skvělé lidi a jídlo, mnichy v oranžových hábitech a často úplně nové silnice. Tedy… pokud už je stihli dodělat.

Pro cesty na motorce či skútru naprostý ráj. Kousek vám ho teď ukážu.

Národní park Doi Inthanon. Pokud byste na severu měli stihnout jen dvě místa, tak toto je to druhé. První je můj domov – Chiang Mai. Z CM vás až na vrchol Doi Inthanon v rámci mnoha tour doveze dodávka, zdaleka si to ale neužijete tolik, jako když pojedete na skútru. Nebo ještě lépe na motorce – je to „trochu” do kopce.

Vyrazil jsem s kamarády Mikym a Vojtou. Já na svém oblíbeném poloautomatu Honda Wave 125cc, oni na skútru, u kterého nechápu, jak je do toho kopce mohl vyvézt. Taky jim to často nejelo rychleji než dvacítkou.

Na vrchol se hrne slušný dav turistů. Stačí ale odbočit z hlavní cesty a máte krásný vodopád sami pro sebe.

O pár dní později jsem se konečně dostal na kávovou farmu se specialty coffee. O ní se dočtete v samostatném článku.

A teď už pojeďme na pořádný trip. 24. prosince 2016 jsem totiž zvedl kotvy z Chiang Mai a na modrém žihadle (opět Honda Wave 125cc) dojel kluky v Chiang Rai o nějakých 180 km severněji.

Vzal jsem to malou zkratkou, která přesně odpovídala Šmajdalfově definici (je to delší, zato horší cesta) a těsně před cílem mi pak spadl řetěz. Došel jsem pěšky do nějakého servisu, nikdo mi tam ale nerozumněl ani slovo. Tak jsem přivedl motorku, Thajci hned pochopili, řetěz nasadili a ve výsledku za to ani nic nechtěli. Tomu říkám servis!

Další den jsme popojeli do městečka Tha Ton, kde nás u krásného chrámu přivítal vysmátý záhon okopávající mnich s cigaretou v koutku. Prej, že jsou buddhisti suchaři!

Doi Pha Hom Pok – za mě zatím nejlepší národní park v Thajsku. A také druhá nejvyšší hora. Navštívili jsme tu opuštěné pohraniční bunkry s obřími můrami, propařili dvě noci s lokály ve městě Fang (o tom raději taky někdy jindy), kontrolovala nás thajská armáda a málem jsme došli k vodopádu, který tam asi vůbec není. Navíc jsem konečně pořádně nafotil zdejší krávy s obříma rohama. Jsou hrozně hloupé, mimochodem.

Západ slunce z hřebenu Doi Pha mohu směle zařadit mezi 5 nejlepších zážitků z celého Thajska. Jen mi z mnohasetmetrového srázu spadla zadní krytka k objektivu. Poslední, kterou jsem měl. A sehnat v Thajsku zadní Nikon krytku je skoro nereálné, jak jsem později zjistil…

Tak, a teď si držte klobouky – od Chiang Rai až po Doi Pha jsme potkali dohromady tak 5 turistů. Zhruba další desítka někde projela kolem na velkých motorkách. Až na hřebenové cestě jsme vyrušili skupinku pozorovačů ptáků, kteří nám zkazili statistiku.

Další neplánovaná odbočka nás zavedla do městečka Angkhang. Na mapě se tvářilo jako bohem zapomenutý kout světa hned na hranici s Barmou. To druhé je pravda, to první musím změnit na „cizinci zapomenutý kout Thajska”. Protože thajských turistů tam bylo požehnaně. Navíc se nám nepodařilo sehnat bydlení levnější, než je desetinásobek běžné thajské ceny za pokoj, takže jsme nakonec skončili v kempu. Za nějakých 400 bahtů nám pronajali stan, tři matrace a spacáky. Good deal.

Ale to předbíhám. Kus za Angkhang jsme objevili poklad. Etnická vesnička Ban No Lae totiž skutečně leží přímo na hranici s Myanmarem a žijí zde lidé, kteří před nějakou dobou emigrovali z Barmy.

Zašli jsme se podívat do bunkrů, odkud jsme mohli zamávat barmským vojákům na druhé straně země nikoho. A pak mě asi na dvě hodiny zaměstnaly místní děti, to by byla velká škoda nefotit.

Už dlouho se mi tak dobře nefotilo. Lidi se tam nebáli, ale zároveň jsem se vůbec necítil, že by jim to nějak vadilo. To se třeba o etnických vesničkách na Doi Suthep nad Chiang Mai nedá říct ani náhodou.

Už jsme skoro odjeli, ale na konci vesnice jsem ještě jednou neodolal krásnému světlu těsně po západu slunce.

Tuhle slečnu v boží čepici si prý Miky jednou vezme za ženu. Jestli tedy už mezi tím nestihne porodit 4 děti.

Po úspěšném odfocení mě naštěstí neúspěšně pokousal pes. Ať žijou dlouhé kalhoty – nechtěl bych tam shánět vakcínu proti vzteklině.

Budíček v 8 a ještě vstávat do zimy? No dobře, zas taková bábovka nejsem, přežil jsem to. Ale hodinová cesta skrz mrak v nějakých pěti stupních bez rukavic a v tenké bundě nás celkem odrovnala. Museli jsme se pak nějakou dobu rozmražovat na slunku.

A pak to začalo. Jedna z nejlepších cest vůbec. Nahoru, dolů, nahoru, chvíli po hřebeni s nepopsatelně krásným výhledem, dolů… Celou dobu po téměř nové silnici prázdné silnici. Akorát jsem doteď nepochopil, jak je možné, že se skútr pod klukama nerozpadl. Posuďte sami.

Aby to nevypadalo zas tak růžově, měl bych zmínit malý háček. Jak už jsem psal, ne všechny silnice stihli na severu dodělat. Další skvělá „zkratka” byla jedna z nich. Nový asfalt najednou přešel v písek a šutry, což se nezměnilo nějakých 30 kilometrů. Ale dobrá zpráva – potkali jsme zeměměřiče.

Trochu (dost) mě to štvalo. Na podobném povrchu stačí maličká chybička a letíte. Takže žádné rozhlížení po krajině, žádné vyjíždění zatáček. Ale zvládli jsme to, hlady jsme taky (skoro) neumřeli, následný neonečný sjezd dolů k městečku Chiang Dao byl opět naprosto skvělý a následný luxusní západ slunce nad stejnojmennou horou také jen tak nezapomenu.

Chystáte se do Thajska? Přečtěte si můj extra podrobný průvodce THAJSKO na vlastní pěst na webu Travel Bible.

Chcete další fotky a povídání?
Buďte na mě zlí a neustále mi vmetejte do tváře, že nic nepíšu… Mám toho v zásobě spoustu, jen se k tomu nedokážu dokopat. Jak nemám deadline, nefunguju. Díky.